Úvod: o jménu masivu existuje řada teorií. Původní německé jméno znělo „Schiefe Wand“, čili „Šikmá stěna“. To odpovídalo pozorovatelnému úklonu pohledu od východu. Z tohoto názvu se vyvinulo nesmyslné „Schiefenwand“, tedy „Břidlicová stěna“. A jelikož se zde žádná břidlice nevyskytovala, vznikl název nový: „Schäferwand“, tedy česky „Pastýřská stěna“, užívaný dodnes. K posledně jmenovanému znění se vztahuje pověst o pasákovi. Ať tak či onak, později se začaly vydávat pohlednice se siluetou „Spícího pastýře“.

I. Od počátku do konce II. světové války:

            První zmínka o zpřístupnění Pastýřské stěny se vztahuje k provozu Lázní svatého Josefa v Horním Žlebu. V roce 1822 pro lázeňské hosty nechal hrabě Thun sítí cest zpřístupnit vrcholy kopců na levém břehu Labe (Pappert, Vrásník, Červený vrch a Pastýřská stěna). Záhy je nechal  doplnit vyhlídkami, lavičkami a podobně. Hlavní výstup na vrchol zřejmě vedl ze sedla dnešní čtvrti Červený vrch.  

            Se stavbou železnice a následným rozvojem města Podmokly, nastal zájem o využívání volného času zejména o sobotách a především nedělích. Stejně jako ostatní vrcholy v okolí města byla i Pastýřská stěna postupně, a zejména koncem 19.století zpřístupněna sítí cest. V roce 1892 byl Horským spolkem pro České Švýcarsko poblíž dnešní restaurace postaven srubový hostinec. Poté co se v roce 1901 Podmokly staly městem, bylo brzy nato rozhodnuto stavbě reprezentativní budovy zděné restaurace v podobě romantického hrádku s vyhlídkovou věží a hostinskými pokoji (dnes je občany Děčína zvaná Nebíčko nebo Zámeček). Byla dostavěna v roce 1905 a součástí areálu byla velká dřevěná terasa, která byla v létě využívána jako taneční parket a v zimě jako kluziště. Okraje vrcholové plošiny byly doplněny vyhlídkami na město i okolí, a propojeny sítí cest dlážděných pískovcovými kameny, lavičkami a několika altánky.

            Z dnešní Teplické ulice byla na vrchol vybudována úzká přístupová silnice. O údržbu přístupových cest a budování dalších se staral podmokelský Okrašlovací spolek. Od železničního přejezdu ze dnešní Puchmayerovy ulice byl výstup k restauraci umožněn cestou zčasti tesanou ve skalách což dokládá nápis v horní části cesty: Felsensteig – Rotberg - 1899* (což by se dalo přeložit jako skalní stezka na Červený vrch); Podobná stezka vede i od Bělé k nejzápadnějšímu bodu kopce, Bělské vyhlídky. Felsensteig kříží tzv. Grabensteig (Kopaná stezka), souběžně s ní probíhá od restaurace k bělské vyhlídce Nord - kammweg (Severní hřebenová cesta). Na cestu stoupající od evangelického kostela  podél Fritsch Wiese (Fritschovy louky, tzv. Palouku vede ke Bělské vyhlídce Westlicheweg 1904 – Západní cesta. Tato cesta pak skalní partií soustavou schodišť ve skalách prudce klesá a vyúsťuje na na ulici Na Výšinách, a byla zřejmě vybudována ve stejném roce. Od železničního tunelu u viaduktu v roce 1906 byla vybudována cesta zčásti tesanou ve skalní roklí zvanou Teufelsschlucht (Čertova nebo Ďáblova  rokle). Nedaleko ní byla zřízena Jahnplatte, Jahnova vyhlídka, a v roce 1908 byla doplněna pomníkem zakladatele německého tělocvičného hnutí F.L.Jahna.  Pomník byl zřejmě odstraněn záhy po konci války; faktem je, že z pomníku se zachoval pouze základ podstavce. Pozvolnější stoupání umožňují přístupy z Reslovy ulice, od evangelického kostela, z Červeného vrchu a ze Škrabek.

            Podle publikace pnht (str. 8-9) vznikla organizovaná turistika v Děčíně (Gebirgsverein für die Böhmische Sweiz / Horský spolek pro České Švýcarsko) v roce 1878, tedy o deset let dříve než v ostatních regionech ústeckého kraje. Na konci tohoto roku měla již 120 členů. A brzy se rozšířila do mnoha obcí nynějšího okresu, tedy i do Podmokel.

            Vedle označení cest vysekaného ve skalách existovalo souběžné značení tvarové na stromech či sloupcích, v pohraničí převzato ze sousedních německých zemí. Jak ovšem tvrdí publikace pnht, značení v působnosti německých horských spolků bylo značně zmatečné, v severních Čechách pak vůbec nejhorší (str. 117). O konkrétní podobě značení na Pastýřské stěně se zprávy nedochovaly, lze se však domnívat, že měly podobu v kraji obvyklou. Značky měly obdélníkový tvar, úhlopříčně dělené na dva trojúhelníky, z nichž vrchní byl bílý, a spodní barevný (červený, modrý, žlutý, zelený a černý). Kromě toho byla pro hřebenové turistické cesty dohodnuta speciální značka ve tvaru hřebenu: na bílém poli ležel modrý „hřeben“ se čtyřmi zuby. Hřebenová cesta vedla ze Sněžky přes Krkonoše, Jizerské a Lužické hory, Krušné hory až po Smrčiny u Aše. Vzhledem k označení Severní hřebenové cesty v mapách (Nord Kammveg), se dá předpokládat použití této značky i na Pastýřské stěně. Až potud by to šlo, nejhorší bylo jejich užívání. Kritizována byla mnohotvárnost značek, a nejednoznačnost jejich použití na předpokládané trase.             

* - názvy cest i dalších dochovaných objektů uvádím v textu i na mapě v originálním, tedy německém znění. To proto, že některé z nich můžeme najít vytesané na skalách, jako památku na první turistické značení v lokalitě. Zkuste si na toto téma vytvořit hru pro děti.    

            V letech 1919-25 bylo nad vrcholem stoupání přístupové silnice vybudováno Waldtheater - lesní divadlo, kde podmokelská Pilzova divadelní společnost hrála svá představení (tato společnost měla stálou scénu v Podmoklech v budově otevřené v roce 1901 pod názvem „Zur Stadt Dresden“).  Lesní divadlo se vyznačovalo stísněnými rozměry, součástí scény byly dva menší domky, v podobě hájenek, na které bylo možno zavěsit kulisy. Hlediště bylo osazeno dřevěnými lavicemi. /hrds   

            Na místě Lesního divadla v roce 1936 vystavěl Horský spolek pro České Švýcarsko mládežnickou ubytovnu. Na mapě Podmokel z roku 1938 je nedaleko rozcestí pod Lesním divadlem zakreslen tzv. Schiller Baum, vysazený v roce stoletého výročí úmrtí básníka, patrně dub (?). Ve stejném roce byl vysazen Schillerův dub v parku na Kvádrberku, ten ovšem přežil.          

** - Lesní, nebo i skalní divadla měla v pohraničí velkou tradici. Vzorem jim zřejmě bylo skalní divadlo vybudované na přelomu 18. a 19. století Clam-Aldringeny na Belvederu u Labské stráně. Divadla v přírodě vznikla například v Karlově údolí u Šluknova, Mlýnech (1931), u Sloupu v Čechách, známé je také Skalní divadlo*** v Kurort-Rathenu v Německu. Potěšitelným jevem je skutečnost, že se obnovují stará skalní divadla, například v bývalém kamenolomu u Nýrska, nebo vznikají nová  - lesní divadlo u Srbské Kamenice.

*** - v přeneseném smyslu slova můžeme na toulkách po blízkém i vzdálenějším okolí navštívit tzv. skalní divadla, tedy zajímavé skalní scenérie: jedno z nich leží jihovýchodně od Hamru na Jezeře (jeho součástí je i malá skalní brána), další pod Popovou skálou v Lužických horách anebo ve vzdálenějších Broumovských skalách.

            Některé části lesoparku byly nepochybně upraveny parkově, kromě okolí restaurace a Lesního divadla to byla například Fritscheho louka (Fritsche Wiese) podkovovitého tvaru, dnes zvaná Palouk nad restaurací Černé Kladno. Od evangelického kostela k ní vede krásná, kamennými deskami dlážděná cesta, původně se sypaným pískovým povrchem a lavičkami. Menší sadová úprava mohla původně být i v okolí pomníku F.L.Jahna z roku 1908. 

II. Turistika na Pastýřské stěně po II. světové válce:

            Na rozdíl od Kvádrberku se podařilo po válce obnovit provoz restaurace, a navázat na její předválečnou slávu. Vyšší návštěvnosti zdejší restaurace zřejmě přispěla poloha uprostřed mezi dvěma městskými centry, zatímco Kvádrberk přeci jen ležel poněkud mimo. Žel v posledních letech je její provoz omezen na letní sezónu, v po zbytek roku na víkendy. U vchodu je uváděna možnost navštívit po dohodě s obsluhou věžovitou rozhlednu.       

            Oblibu Pastýřské stěny posílilo i brzké založení Zoologické zahrady v té době čtvrtou v ČSR. Ta byla umístěna do prostoru okolo bývalé Mládežnické ubytovny, která od r. 1948 sloužila jako sídlo správy ZOO a několika teplomilných druhů zvířat. Dnes má rozlohu 6 ha, chová 450 zvířat, ptáků a plazů ve 150ti druzích. Předchůdcem ZOO byl zookoutek s klecemi pro zvířata za budovou restaurace, založený patrně těsně po válce (o době vzniku a jeho zániku se mi nepodařilo zjistit hodnověrné informace. Pravdou ovšem je, že dle sdělení pamětníků ještě v 70. letech byli v klecích chováni ptáci.

            Po roce 1980 byl východním masivem stěny ražen svislý tunel se záměrem vytvořit zařízení  podobného v Německu, oblíbenému výtahu na pevnost Königstein. Výtah se sice podařilo zprovoznit v roce 1983, ale v provozu byl pouze do roku 1994. Proklamovaná téze o použitelnosti výtahu a zpřístupnění Pastýřské stěny pro invalidy vzala brzy své, navíc nebrala v potaz možnost dovozu postižených osob až k restauraci autem. Ukončení jeho provozu bylo dáno nerentabilností provozu, a hlavně nekoncepčností projektu: ke vlastnímu výtahu vedla dlouhá chodba se soustavou schodišť jak ve spodní části, tak u horní stanice výtahu.      

            Původní turistické značení cest v duchu německých zvyklostí bylo po válce změněno dle pravidel KČT. Podle publikace pnht (str. 35 a 118) v roce 1946 značkař Josef Pařízek vyznačil pásovým značením první českou stezku z Podmokel přes Děčínský Sněžník do Tisských stěn. Pokud vedla po dnešní trase, musela vést přes Pastýřskou stěnu. Mimochodem, od jara 1947 začalo začalo značení celého Českého Švýcarska, a v 1948 byly vyvěšeny orientační tabule. Jinde na tom byli hůře, protože ve zmatcích po r. 1948, kdy se komunisti snažili všechny aktivity centralizovat, však nebyla k racionálním krokům vhodná doba. Nové směrnice pro značení turistických cest vyšly až v roce 1955. Po mnoho desetiletí tedy prochází po hřebeni Pastýřské stěny červená turistická cesta*, která je od roku 2006 součástí mezinárodní dálkové trasy E 3 o celkové délce 6950km. Ta vede ze španělského Santiaga de Compostela do Bulharska.

* turistické značení se v českých zemích od počátku (1888) téměř nezměnilo. Vždy mělo pásovou podobu, pouze střední, barevný pruh, byl zpočátku silnější (k tomu je třeba dodat, že v pohraničí byly turistické cesty spravované německými horskými spolky značeny odlišně). Zpočátku bílo-červené značení bylo postupně doplněno o modrý, žlutý a zelený střední pruh, odbočky na hrady, zříceniny, k jeskyním, na vyhlídky a vrcholy kopců byly řešeny tvarově. Směrové tabulky na rozcestích měly vkusnou podobu – byly vyrobeny z modřínového dřeva s tmavomodrými popisy. pnht (str. 116). Po roce 1920 převzalo naše značení i Slovensko (zde se kromě uvedených barev používaly ještě černá a hnědá) a Podkarpatská Ukrajina (od roku roku 2007 bylo obnoveno za finanční podpory ČR a Polska), po druhé světové válce s určitými odlišnostmi i NDR a Polsko.

            Jak uvádí publikace pnht (str.121), na německé trasy v Krušných horách se vrací staré, ale upravené označení hřebenových cest (Kammveg): na bílém obdélníku s modrým středovým pruhem je v jeho horním bílém pruhu nápis Kamm.    

            Dle mínění znalců je naše naše turistické značení pro svou jednoduchost a srozumitelnost nejlepším na světe. Kdo se pohyboval v terénu na západ od našich hranic, dá tomuto názoru 100% za pravdu!

            Před několika lety byly v areálu lesoparku vyznačeny 4 trasy Nordic Walkingu pro milovníky dynamické chůze o celkové délce 17km. Za svou osobu nechápu, proč by se měla takto polopaticky značit běžná sportovní aktivita omezené skupiny lidí v terénu, kde se nedá zabloudit. Buď někdo nevěděl co s penězi, nebo se podceňují mentální schopnosti chodců. O zaplevelenosti lesoparku tabulemi a značkami nemluvě!       

            Jednou z největších atrakcí areálu je od roku 2014 Ferrata s nástupem u bývalé dolní stanice výtahu. Ferratu vybudoval s podporou sponzora a města Karel Bělina, který ji s pomocí přátel spravuje  dodnes. V současnosti je v provozu 15 jištěných cest se žebříky, stupačkami a ocelovými lany a různým stupněm obtížnosti. Vstup na ferratu je bezplatný s povinností použití jistících prostředků (možnost vypůjčení v cyklopůjčovně za úhradu). Méně zkušení turisté si mohou zajistit průvodcovskou službu. Převýšení je 95m, délka v závislosti na výběru trasy 150-170m, stupně obtížnosti B-D.  Stěna je přístupná sezónně v souladu s pravidly pro lezení v pískovcových skalách, tedy od začátku dubna do konce října (s mírnými přesahy za příznivého počasí). Na stěnu nelze vstupovat za deště a při vlhkém povrchu skal. Ferrata si rychle získala přízeň zájemců, a ročně ji navštíví několik desítek tisíc lezců z celé ČR i zahraničí.

            V posledních letech bylo v prostoru Pastýřské stěny nainstalováno několik umělecky ztvárněných laviček v podobě plastik Dmitrije Pljonkina.    

pnht - Karel Punčochář, Václav Novotný: Historie organizované turistiky v Ústeckém kraji

hrds – Havránková Regina: Divadlo v Sudetech (děčínský region v letech 1900-1938) (str. 26)

   DP   Univerzita Karlova Praha 2017 (mimo jiné použity odkazy na publikaci Hany Slavíčkové:  

Děčínská zastavení).